Pobřežní Salishové na severozápadě Pacifiku udržují zajímavou tradici po tisíce let. Pravidelně stříhali huňaté bílé psy, aby získali vlnu, kterou pak tkali do duchovně významných přikrývek a obřadních oděvů. Tito vlnaři – podobní dnešním samojedům – byli více než jen domácími mazlíčky.
Pobřežní Salisheové je považovali za blízké příbuzné, rovné lidem, a považovali je za nositele moudrosti. Ženy, které se o tyto psy staraly, byly považovány za bohaté a měly vysoké společenské postavení. Psi byli krmeni lososy a dalšími mořskými živočichy a byli chráněni před pářením s vesnickými psy. Koncem 19. století nebo počátkem 20. století však vlnaři vyhynuli.
Kráva se pokouší utéct z jatek. Díky Bohu za to, co se stane potom
Reklama
Historie psů vlnkovaných
V nedomorodých kruzích se dlouho věřilo, že Pobřežní Salisheové dobrovolně opustili své ceněné vlňáky kvůli dostupnosti továrně vyráběných přikrývek, které přivezli američtí a kanadští osadníci. Nicméně kožešina konkrétního vlněného psa – která je součástí sbírky Národního přírodovědného muzea Smithsonian od doby před občanskou válkou – nyní poskytuje poznatky, které vypovídají o pravdivějším příběhu.
Dne 14. prosince 2023 byla v časopise Science zveřejněna práce, která vznikla společným úsilím Smithsonových i nesmithsonovských vědců. Podílelo se na ní i několik členů slánské komunity. Sladěním vyprávění předků a ústního podání domorodých národů se sofistikovanými vědeckými přístupy – včetně genomické analýzy – se autorům podařilo potvrdit existenci psa vlnkovaného po dobu nejméně 5 000 let.
Před touto studií se předpokládalo, že zvířecí pozůstatky nalezené na území Salishů jsou pozůstatky psů vlnkovaných. Tento výzkum nicméně přináší definitivní důkaz, že tato zvířata v regionu skutečně existovala po tisíce let.
Michael Pavel, starší z komunity Skokomish/Twana Coast Salish ve státě Washington a autor studie, řekl: „Věděli jsme to.“ Pokračoval: „Věděli jsme, čím je krmíme, věděli jsme, jak se o ně staráme, věděli jsme, že jsou jedinečná, a velká část vědeckých výsledků to potvrzuje.“
Jak pes jménem „Mutton“ podnítil vědecké pátrání po saliských tradicích
(Foto: Tomino Contofalsky / 500px | Getty Images)
Pobřežní Salishové na severozápadě Pacifiku udržují zajímavou tradici po tisíce let. Pravidelně stříhali huňaté bílé psy, aby získali vlnu, kterou pak tkali do duchovně významných přikrývek a obřadních oděvů. Tito vlnaři – podobní dnešním samojedům – byli více než jen domácími mazlíčky.
Pobřežní Salisheové je považovali za blízké příbuzné, rovné lidem, a považovali je za nositele moudrosti. Ženy, které se o tyto psy staraly, byly považovány za bohaté a měly vysoké společenské postavení. Psi byli krmeni lososy a dalšími mořskými živočichy a byli chráněni před pářením s vesnickými psy. Koncem 19. století nebo počátkem 20. století však vlnaři vyhynuli.
Kráva se pokouší utéct z jatek. Díky Bohu za to, co se stane potom
Reklama
Historie psů vlnkovaných
V nedomorodých kruzích se dlouho věřilo, že Pobřežní Salisheové dobrovolně opustili své ceněné vlňáky kvůli dostupnosti továrně vyráběných přikrývek, které přivezli američtí a kanadští osadníci. Nicméně kožešina konkrétního vlněného psa – která je součástí sbírky Národního přírodovědného muzea Smithsonian od doby před občanskou válkou – nyní poskytuje poznatky, které vypovídají o pravdivějším příběhu.
Dne 14. prosince 2023 byla v časopise Science zveřejněna práce, která vznikla společným úsilím Smithsonových i nesmithsonovských vědců. Podílelo se na ní i několik členů slánské komunity. Sladěním vyprávění předků a ústního podání domorodých národů se sofistikovanými vědeckými přístupy – včetně genomické analýzy – se autorům podařilo potvrdit existenci psa vlnkovaného po dobu nejméně 5 000 let.
Před touto studií se předpokládalo, že zvířecí pozůstatky nalezené na území Salishů jsou pozůstatky psů vlnkovaných. Tento výzkum nicméně přináší definitivní důkaz, že tato zvířata v regionu skutečně existovala po tisíce let.
Michael Pavel, starší z komunity Skokomish/Twana Coast Salish ve státě Washington a autor studie, řekl: „Věděli jsme to.“ Pokračoval: „Věděli jsme, čím je krmíme, věděli jsme, jak se o ně staráme, věděli jsme, že jsou jedinečná, a velká část vědeckých výsledků to potvrzuje.“
Jak pes jménem „Mutton“ podnítil vědecké pátrání po saliských tradicích
(Foto: Tomino Contofalsky / 500px | Getty Images)
Výzkum by se možná nikdy neuskutečnil bez štěněte jménem Mutton. Audrey Linová – evoluční molekulární bioložka – objevila jedinečné plemeno psa při procházení webu X (dříve známého jako Twitter) během krize COVID-19. V časopise Hakai našla článek o tradičním poutu mezi obyvateli kmene Salishů a vlčákem.
Ačkoli se Lin hluboce zajímala o vývoj psů, toto konkrétní plemeno neznala. Přiznává, že ji fascinovalo vyprávění o saliských ženách, které cestovaly pobřežními vodami na kánoích v doprovodu svých milovaných, věrných psů.
Článek pojednával o tom, že Smithsonian vlastní možná jedinou existující kožešinu vlnkovaného psa. Tento kožich patřil psovi jménem Mutton, který byl známý svou zálibou v pronásledování ovcí. Muttonův majitel – zájmový etnolog a přírodovědec George Gibbs – poslal kožešinu do instituce v roce 1859. Gibbs – který se zajímal o domorodé kultury, zatímco pracoval na průzkumu severozápadní hranice – dostal Muttona pravděpodobně darem.
Na začátku roku 2000 byla Muttonova kožešina zkoumána, aby se zjistilo, zda obsahuje vlákna vlnitých psů, ve snaze potvrdit platnost některých textilních sbírek v různých muzeích. Lin však měl zájem proniknout hlouběji do rodokmenu psa vlnkovaného. Proto se rozhodla vytvořit komplexní genomický profil.
„Velmi mě překvapilo, že o vlnatce nebyla dosud publikována žádná genetická práce,“ řekla. Zejména ji zajímalo, zda je Mutton předkoloniální pes – tedy pes, který existoval v Severní Americe před příchodem kolonizátorů.
Vliv kolonialismu na vymírání psů vlnkovaných
Na počátku 20. století druh vlnitého psa a tkalcovské praktiky Pobřežních Salishů téměř vymizely. Mimo domorodé komunity převládala teorie, že Pobřežní Sališi přestali tyto psy chovat a stříhat. Důvodem byl přístup k levnějším vláknům a přikrývkám.
Pobřežní sálská komunita však vypráví jiný příběh. Vyhubení vlnatých psů přičítají záměrnému úsilí evropských misionářů a úřadů, kteří se snažili zničit vše, co souviselo s domorodou vírou a kulturními zvyklostmi. Věřili, že oděvy, jako jsou čelenky, popruhy na nošení, roucha a další obřadní oděvy vyrobené z vlněných psích vláken, jsou obdařeny duchovními vlastnostmi.
Pobřežní Salishové na severozápadě Pacifiku udržují zajímavou tradici po tisíce let. Pravidelně stříhali huňaté bílé psy, aby získali vlnu, kterou pak tkali do duchovně významných přikrývek a obřadních oděvů. Tito vlnaři – podobní dnešním samojedům – byli více než jen domácími mazlíčky.
Pobřežní Salisheové je považovali za blízké příbuzné, rovné lidem, a považovali je za nositele moudrosti. Ženy, které se o tyto psy staraly, byly považovány za bohaté a měly vysoké společenské postavení. Psi byli krmeni lososy a dalšími mořskými živočichy a byli chráněni před pářením s vesnickými psy. Koncem 19. století nebo počátkem 20. století však vlnaři vyhynuli.
