Když jsem příteli řekl, že mířím do Best Friends Animal Society v Utahu, abych se setkal s nejvážněji postiženými psy Michaela Vicka, podíval se na mě a řekl: „Doufám, že budeš mít na sobě neprůstřelnou vestu“.
Ta reakce mě zrovna nešokovala. Ale vzhledem k tomu, jak vážně se snažím napravit mylné představy, které má tolik lidí o americkém pitbulteriérovi, mi jeho poznámka také nepřipadala nijak zvlášť vtipná.
Kráva se pokouší utéct z jatek. Díky bohu za to, co se stane potom 
Reklama
Organizace Best Friends se ujala nejtvrdšího ze psů Michaela Vicka a já se chtěl podívat, jak si vede. Těchto psů bylo celkem 22 a většinu života se s nimi bojovalo, byli násilně chováni, zanedbáváni a ponecháni sami v klecích. Mnozí z nich byli označeni za agresivní vůči psům; několik z nich bylo také považováno za agresivní vůči lidem.
V minulosti byli psi odchycení při zátazích, jako byl tento, považováni za příliš rizikové na to, aby je čekal jiný osud než eutanazie. Tentokrát soud rozhodl, že tito psi si zaslouží něco jiného. Přesto si jen málokdo z těch, kteří psy posuzovali, myslel, že budou někdy způsobilí k adopci. Říkalo se, že to jsou psi, kteří nikdy neopustí útulek.
A toho jsem se obával. Ne z toho, že by mě napadl pitbul. Ale že zjistím, že tito psi jsou příliš poškození na to, aby měli šanci na slušný život.
Vítejte v Dogtownu
První ráno v Kanabu v Utahu se s manželem Mikem probouzíme do chladného slunečního svitu a nekonečné, úchvatné červenohnědé krajiny. Útulek leží vysoko, tam, kde se Bryceův kaňon setkává s horou Zion, uprostřed rozlehlé pouště. Zároveň se cítím inspirovaná a velmi, velmi malá.
Náš průvodce se se mnou setkává v uvítacím centru Best Friends a vyrážíme autem do Dogtownu. Vzhledem k tomu, že je třeba překonat 30 000 akrů kopcovitého terénu, většina návštěvníků jede autem. Dogtown je zbrusu nové zařízení navržené a vytvořené speciálně pro psy Vicktory, jak se jim říká, za 389 000 dolarů, které Michael Vick dostal jako součást svého trestu.
Dogtown („exkluzivní uzavřená komunita“, žertuje můj průvodce) se skládá z centrální budovy lemované prostornými krytými boudami. Za ní se nacházejí různé venkovní stavby – představte si rozlehlou plochu rozdělenou na robustní „chatky“ z drátěného rámu, improvizované hřiště pro agility a prašné vycházkové stezky. Uvnitř se mi představí John Garcia, asistent trenéra, který mi okamžitě začne vysvětlovat, co se tam děje. „Každý pes je nějakým způsobem poznamenaný,“ začíná. „Takže proces rehabilitace je pomalý a opatrný.“
Hojení jizev, které nejsou vidět
Garcia popisuje fyzický stav psů při jejich prvním příjezdu a začíná mu docházet, že toto úsilí není nijak malé. Mnoha psům chyběly a stále chybí kusy kůže na nohou a na čenichu. Jeden samec měl na několika místech zlomené čelistní kosti, takže se mu tlama úplně nezavírá. A byla tu samice, která si nechala z dásní vytrhat zuby jeden po druhém, aby nemohla při rozmnožování kousat.
„Nejvíce vyčerpávající jsou psychické jizvy,“ dodává Ann Allumsová, hlavní trenérka. „Tito psi byli tak vyděšení, že když sem přišli poprvé, nechtěli vylézt z přepravek. Dovedete si představit, jak byli zmatení a dezorientovaní. Neměli ponětí, komu mají věřit.“
Garcia dále popisuje podrobnosti intenzivního programu psů, který denně trvá zhruba deset hodin. Mluví rychle a zběsile, ale já mám problém se soustředit kvůli hlučným zvukům štěkání a klepání nehtů hned za dveřmi.
„Mohli bychom se s někým seznámit?“ Zeptám se.
Šampion duchů
Zdá se, že Garciovi vyrušení nevadí, a tak nás uvádí do dveří. První pes, kterého vidíme, je velký, špinavě blonďatý pitbul s obrovskou hlavou a vědoucíma, rezignovanýma očima. Jeho obličej, trup a nohy nesou nezaměnitelné jizvy po urputném boji. Je zřejmé, že tenhle pes neměl jen pár šrámů, musel bojovat o život. Přesto, když se přiblížíme, celé jeho tělo se zavlní a zavrtí.
„Tohle je Lucas,“ říká Garcia. „Je to velký šampion, pravděpodobně se s ním pralo víc než pětadvacetkrát.“
Lucas si zaboří hlavu do ohbí mého lokte. Vrhne se k mému manželovi, aby ho přivítal, samá pusa a hra na poklonu. Těžko si představit přátelštějšího psa a my se na něj na oplátku vrhneme. Je neodolatelný.
Pitbulové jsou pověstní tím, že jsou zaměřeni na lidi, což Lucas dokazuje. Ale jak se mu daří se psy?
„Bylo hodně bojů u plotu?“ ptám se. Ptám se. Boj o plot je označení pro agresivní štěkání, výpady a vrčení psů, když jsou v přítomnosti jiných psů, ke kterým nemají fyzický přístup. U agresivních psů je to velmi časté.
„Žádné jsme neviděli,“ říká mi Garcia. Musím přiznat, že mě to zarazilo.
Trvá to dlouho
Naší další zastávkou je krytá bouda patřící Squeakerovi, nádherné zlaté feně, která se ani nepřiblíží k tomu, aby se podívala Mikeovi nebo mně do očí. Stáhne se za cvičák a každých pár vteřin se nesměle vynoří, aby se ujistila, že jsme tam, kde nás nechala. Téměř rok po datu své záchrany je stále o něco bázlivější než přátelská.
Tentokrát se naše vrkání ukáže jako zbytečné a já přemýšlím, jak dlouho jí bude trvat, než se k nám zahřeje.“Zlepšila se Squeaker od té doby, co je tady?“Ptám se. Ozve se další trenér. „No jo. Dřív mě sotva brala na vědomí, ale teď jsme kámošky.“ Pes se na znamení přiblíží a přitiskne se k trenérovu rameni.
„Jak dlouho už s ní pracujete?“ Zeptám se.
„Pár měsíců,“ odpoví.
Teplé podlahy, žvýkací hračky a jízda autem
Ačkoli jsou boudy nové, nejsou nijak zvlášť přepychové. Jen náhradní stěny a cementová podlaha, ale poseté žvýkacími hračkami, dekami a pelíškem mimo zem. Pokud pes dává přednost lenošení na podlaze, bude mu tam docela dobře, protože cement je zespodu vyhřívaný. Bez legrace.
„Někteří psi nikdy nespali na ničem jiném než na betonu.“ Allums vysvětluje. „Pokud se pes rozhodne spát na zemi, protože to tak vždycky uměl, bude mu alespoň teplo.“
Bez ohledu na to, kde spí, Garcia připomíná, že do setmění jsou psi téměř vyčerpaní – téměř každá bdělá hodina jejich dne je započítána.
„Neustále je vystavujeme tomu, čemu můžeme,“ říká. „Učí se chování, agility, socializaci. Jezdí na projížďky v autech. Dostávají lásku.“ Věřte tomu nebo ne, pro některé z nich může být těžké naučit se jen tak odpočívat, když jsou kolem nich lidé.“
Allumsová souhlasně přikyvuje a dodává: „Doufáme, že jednoho dne budou brzy schopni i přespávat.“
Přespávání?
Garcia vysvětluje oblíbený program přespávání. Pokud se dobrovolníci nebo hosté ubytují v ubytovacích zařízeních vhodných pro psy, mohou si v podstatě na jednu noc adoptovat zvíře. Zvíře dostane šanci strávit večer s rodinou, což je jakási simulovaná domácí zkušenost, nemluvě o poznávání nových památek, nových procházek a nasávání veškeré možné láskyplné individuální pozornosti.
Allums uvádí příklad. „Shadow (další Vickův pes) býval ve stavu věčného třesu. Trvalo mu celý měsíc, než pohodlně prošel dveřmi. Ale pracovali jsme s ním velmi intenzivně. Nakonec chodil na přespání a skvěle se bavil.“
A teď?
„Teď už se netřese vůbec.“ Allums říká.
Než stihne Mike zaprotestovat, přihlásíme se k účasti.
Zrození svatyně
Psi z Victory nejsou prvními bojovými psy, které organizace Best Friends viděla. Tato činnost se stala nezákonnou až v roce 1974, tedy v době, kdy se Best Friends ve východní Arizoně formovali. V polovině osmdesátých let získali Best Friends oficiální neziskový status 501c3, získali pozemky v Utahu a rozrostli se v největší zvířecí útulek v USA.
Jejich posláním je najít domov všem domácím zvířatům a podíleli se nejen na zátazích a záchranách psů z množíren štěňat a obětí hurikánu Katrina, ale i na hledání domovů pro tato často traumatizovaná zvířata. Jejich záštitu využívají koně, kočky, ptáci, ovce a králíci z nejrůznějších prostředí a okolností. V jednom okamžiku se v útulku nachází až 2 200 zvířat a jen v roce 2007 navštívilo organizaci Best Friends 27 000 lidí.
Setkání s Timmym
Do čtyř hodin odpoledne jsem toho dne vstřebal tolik, kolik jsem za jeden den mohl. Byl čas vyzvednout Timmyho, našeho svěřence na večer. Než ho přivede z jeho chovné stanice, jeho trenérka nás trochu seznámí s jeho osudem.
Timmy byl zachráněn z New Orleans, napůl vyhladovělý, čtyři měsíce po úderu hurikánu Katrina. Vyděšený a opuštěný byl nalezen prakticky přilepený k boku jiného psa, který se potuloval rozmočenými ulicemi.
Nelze přesně vědět, co během těch měsíců prožil, ale když skloní tělo a plouží se od nás, je jasné, že tenhle pes byl traumatizovaný.
Mám silné nutkání vrhnout se mu kolem krku, ale Timmy se při jakémkoli prudkém pohybu zavrtí a přikrčí. Místo toho mluvím tiše a pohybuji se tak pomalu, jak jen to jde.
„Mám si k němu sednout na zadní sedadlo?“ Ptám se cvičitelky, když psa přemlouvá, aby nastoupil do našeho pronajatého auta.
„Tady vzadu mu bude asi pohodlněji samotnému,“ říká. Srdce se mi sevře.
Zachránit Timmyho?
Kéž bych mohla říct, že se Timmy během několika minut v naší chatě zahřál. Ale o několik hodin později stále seděl schoulený u vany, na místě, kam se přitočil, když jsme poprvé otevřeli dveře chaty. Střídavě jsme s Mikem seděli na podlaze vedle něj, něžně ho hladili a šeptali mu, jaký je to hodný pes.
Obložíme podlahu koupelny psími pamlsky a pravidelně je necháváme v naději, že se uvolní natolik, aby si kousek ukousl. Misku s vodou mu umístím téměř přímo pod čumák, aby se nemusel ani pohnout, když dostane žízeň. V určitém okamžiku, dlouho do večera, se Timmy přestane třást.
„Podívej,“ řeknu Mikovi. „Uvolnil se.“ „Už jsme se uklidnili.“ Mike nakoukne do koupelny a nakonec jen zavrtí hlavou. „Nejsem si jistý, jestli to byl pro toho psa dobrý nápad,“ řekne.
Ráno je Timmy na stejném místě jako předešlou noc, ale aspoň leží. Oči má otevřené a nejsem si jistá, jestli vůbec zamhouřil oko. Miska s vodou je stále úplně plná. Ani jednoho psího pamlsku se nedotkl.
Rozhodneme se, že to budu já, kdo Timmyho odveze zpátky do jeho boudy. Zdá se, že je mu se mnou o něco příjemněji (mnoho bázlivých psů se cítí lépe se ženami než s muži), a když se k němu přiblížím, aby si nasadil vodítko, necouvne. Jsme na cestě asi 30 sekund, když Timmy vyleze z podlahy auta (kde strávil první jízdu) na sedadlo. Další zatáčka? Nebo možná jen cítí, že se vrací na místo, které považuje za svůj domov.
Měl by být každý pes zachráněn?
Když překonáváme hrboly a nerovnosti, nemůžu si pomoct, ale napadá mě, jestli naše přespání nepřineslo víc škody než užitku. Nemyslím si, že Timmy je beznadějný případ, ale myslím si, že bude potřeba hrdinského úsilí, aby se z něj stal pohodlný a šťastný pes, jakého si zaslouží. Opravdu má Best Friends takové prostředky? Má je vůbec někdo?
„Jak to šlo?“ zeptá se trenér, když vjedeme na příjezdovou cestu.
„Šlo to dobře,“ řeknu jí. „I když se nikdy moc neuvolnil. Snažili jsme se, aby se cítil co nejbezpečněji. Ale nikdy nejedl, nepil.“ „Doufám, že je v pořádku.“
„Timmy bude vždycky vystrašený pes,“ říká trenérka. „To ale neznamená, že musí mít špatnou kvalitu života. Myslím, že je dobré ho trochu vytlačit z jeho komfortní zóny.“
Doufám, že má pravdu.
Grafické znázornění pokroku Vickových psů
Posledním oficiálním bodem mé návštěvy je setkání s doktorem Frankem McMillanem, personálním veterinářem, který se specializuje na emocionální pohodu zvířat v útulku. Dr. Frank zavedl komplexní rehabilitační program a rozsáhlý hodnotící program, který navrhl speciálně pro Vicktorovy psy.
Měří se a zaznamenává celkem šest faktorů kvality života (včetně úrovně důvěry, zájmu o lidi a bázlivosti) a pan doktor mi v rychlosti představuje barevné tabulky a špičaté grafy, které vyznačují každodenní pokroky každého psa. Ne všechny cesty se neústupně vlní správným směrem, protože psi mají dobré a špatné dny jako všichni ostatní. Ale naprostá většina vykazuje jasné a stálé pokroky.
Dr. Frank zdůrazňuje, že program je ještě mladý. Je třeba provést ještě mnoho dalších hodnocení a vyhodnotit dlouhodobé problémy, než bude připraven k rozšíření do dalších oblastí útulku a do dalších záchranných skupin. Prozatím je však doktor Frank z dosaženého pokroku nadšený.
Důvod, proč dát těmto psům šanci
Říkalo se, že Vickovi psi nikdy nebudou chodit na vodítku. Všichni to dělají. Říkalo se, že jsou všichni agresivní na psy. Drtivá většina z nich nevykazuje žádnou nebo jen malou agresivitu. Pochybovalo se o tom, že by se někdy dali adoptovat. Kromě Lucase – velkého šampiona rváčů (a milovníka), který má soudně nařízeno zůstat v Best Friends – existuje vynikající důvod věřit, že všichni Vicktovi psi opustí útulek a dožijí svůj život v rodinných domovech.
Zda je nějaký pes, bez ohledu na okolnosti, schopen rehabilitace, si osobně stále nejsem jistý. Jak dobrá bude někdy kvalita života chudáka Timmyho?
Ale věřím, že každý pes si zaslouží šanci. Myslím na včerejší komentář trenéra Johna Garcii, který popisoval jejich úspěchy. „Tito psi museli překonat obrovské překážky, a to se jim podařilo. Ale jejich největší překážkou bude překonat nálepku „Vick Pit Bull“.“
<img width=1 height=1 border src=0 „http://m1.zedo.com/log/p.gif?a=572345;g=0;c=809000003;x=3840;n=809;i=0;e=i;s=2;z=[timestamp]” mce_src=”http://m1.zedo.com/log/p.gif?a=572345;g=0;c=809000003;x=3840;n=809;i=0;e=i;s=2;z=[timestamp]”>
